Tulák

Bylo léto, v poli zrálo obilí, 
vše se chvělo v žáru sluníčka, 
na lučinách ženci trávu kosili, 
zajíc na ně koukal z lesíčka. 
Z kopce dolů, zaprášenou silnicí, 
mladý tulák ke vsi putoval, 
v ruce hůl a na stranu měl čepici, 
písničku si cestou notoval: 

Silnice bílá přede mnou, 
sluníčko svítí nade mnou. 
A já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak, šťasten tak, 
a já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak a tak. 

Na potoce, zrovna vedle silnice, 
mlynářka tak jako růžička, 
povzdechla si v šeru staré mlýnice: 
Bože, Bože, dej mi mužíčka! 
Hlava se jí zatočila dokola, 
jako když si čichne ke blínu, 
a ten tulák, jako když ho zavolá, 
notoval si cestou ke mlýnu. 

Silnice bílá přede mnou, 
sluníčko svítí nade mnou. 
A já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak, šťasten tak, 
a já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak a tak. 

Lidská srdce na světě jsou nestejná, 
jedno pláče, druhé se chce smát, 
ráno, sotva vyšel tulák ze mlejna, 
už si zase začal notovat. 
Mlynářka u okna svojí ložnice 
stirala si z oka slzyčku, 
a když tulák mizel v prachu silnice, 
slyšela jen z dáli písničku: 

Silnice bílá přede mnou, 
sluníčko svítí nade mnou. 
A já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak, šťasten tak, 
a já jdu volný jak ten pták, 
šťasten tak a tak.