Marína

     C                   F            C
1. O Marínovi říkali, že je to starej blázen,
                                             G
   co se pomát někde na mořích a umí se jen rvát,
   C                       F              C
   od chvíle, kdy naposled skočil s lodí na zem,
                              G            C
   byl postrach naší ulice a já se ho měl bát. 


   Přesto věděl každý kluk, že Marína je frajer,
   že má kotvu na prsou a admirálském rád,
   já jsem stejně jako on měl každou chvíli malér,
   jednou mi řek divnou věc a potom mnohokrát:

   C
R: Víš, chci ti říct,
            F              C
   nech svý pěsti klidně spát,
   F         C           G
   máš někdy právo se i bát.
   C
   Není proč se rvát
           F           C
   vždycky první ránu dát,
                  F             G
   jak já z bláta do louže bys šláp,
                                C
   nechtěj bej za každou cenu chlap.


2. Já jsem věděl, že když nedám, někdo jiný dá mi,
   že jen správnou ránou můžu získat, co jsem chtěl,
   a tak jsem dál nosil domů z dětských bitev šrámy,
   a chtěl jsem být námořník a tričko už jsem měl.

   Jenže život sám pak připravil mi nejednou první ránu,
   a všechny mé sny o mořích vzal milosrdný čas
   a čím víc jsem vyrůstal z kalhot dětských plánů,
   tím častěj se mi vracíval Marínův drsný hlas:

R:  Víš, chci ti říct …

3. A teď, když jsem v středních letech, nevím co je to rvát se,
   jsem spořádaný člověk, žiju tak, jak se má žít,
   mám ženu, děti, domů chodím vždycky rovnou z práce,
   mám všude dobrou pověst, ale stále nemám klid.

   Často musím myslet na to, že by bylo krásné,
   potkat někde Marínu, do očí se mu smát:
   Myslel jsi to s náma dobře, neměls pravdu blázne,
   někdy  prostě stojí za to jít se trochu rvát.

R: Víš, chci ti říct …