Starý mlýn

Rec.: 
Do toho starého, opuštěného mlýna jsme si chodívali hrát už jako děti 
a pokaždé nás v tichu rozbořených stěn přepadával strach.

Jakoby jakési zvláštní, děsivé napětí umocňovalo smutek a ponurost tohoto místa. 
 
Až jednou, bylo to už k večeru, kdy nás nedaleko odtud zastihla strašlivá bouře. 
Před deštěm a vichřicí jsme se schovali do bývalé stáje,
nebo lépe do toho, co z ní ještě zbývalo.
 
Blesky křižovaly oblohu a v jednu chvíli ozářily také zadní část našeho úkrytu. 
Strnuli jsme. Tam, opřený o kamenný kvádr seděl člověk a po čase,
když jsme překonali rozpaky nám začal vyprávět příběh,
který se stal téměř před třemi stovkami let.
 
Bylo to právě v takové bouři, kdy zaklepal na okované dveře mlýna mladý muž, 
jeho tvář byla zarostlá plnovousem a jeho oči, jeho oči ty se smály,
když žádal nerudného mlynáře o nocleh. Ten se nejdříve dlouho rozpakoval,
ale když cizinec vytáhl z objebného váčku několik zlaťáků,
snad až příliš ochotně ho zval dál.
V kuchyni pak své ženě šeptal, že mladík má u sebe takové bohatství,
které by pro ně znamenalo zbavit se už navždy té proklaté dřiny
a dopřát si do sytosti všeho po čem kdy toužili. 
 
Od slov nebylo daleko k činům a jen noc byla svědkem jejich krutosti 
a starý, léta nepoužívaný náhon ukryl oběť jejich zločinu. 
 
Ráno vyšlo Slunce jako každý den a první sedlák,
který přijel s nákladem obilí musel dlouho bouchat a křičet, 
než se objevil brunátný obličej mlynáře
a ještě než se stačil nadechnout k nadávce sedlák vykřikl: 
Tak co jste tomu říkali? 
A čemu jako?, opatrně se zeptal mlynář. 
No přeci, přeci syn se vám po letech vrátil a nechtěl ani přespat u nás ve vesnici!  
 
Mlynář prý zešílel. Jeho žena se utopila nedaleko místa, kde ležel její syn. 
A vypravěč, ten té noci zmizel stejně tajemně jako se objevil.