Dům na konci města

Znám dům na konci města, stranou od lidí,
a v něm bledá nevěsta,
prochází řadou svých komnat a není bez viny,
že líné vteřiny, jedna druhou tak pomalu střídá.

Ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul,
že byla hříšná a marnivá
a že ji za pýchu samotou v přepychu potrestá.

Tenkrát, před léty věci se zdály jasnější nad slunce.
Kdo by chtěl na věky v garsonce
po ránu nad hrnkem kávy cítit se bez viny,
zatímco vteřiny, ty malé zlodějky, kradou nám mládí,
to člověk osudu osudu, snadno a bez studu,
naučí zpírat se a trochu lhát,
protože netuší, že hřích pod retuší je hříchem dál.

Pár kroků od ráje stihne tě déšť
a z tajných přání je rázem jen iluze pouhá, 
na kůži zmáčená.
Teď náhle je ve smyčkách cest ztracená holka jen,
které se do duše divná předtucha tiše vkrádá.
V patách zdivočelá smečka vzpomínek
krade ti dech z plic ta z lovců nadělá oběti,
prošlý směnky dávno už neplatí a koně schvácení,
klesají v opratích.

Kolem se kruh zvolna uzavírá.
Byla to past či v ní žádná škvíra tě nespasí co víc,
málo máš času,
snad jednou pochopíš jak se to mohlo stát.

Přece To znáš. už nejsi holka mladá.
Dávno už nejsi holka mladá...

Až se ten dům na konci světa ztratí v břečťanu,
pak možná bledá nevěsta pochopí v nádheře v jedné z komnat
proč květy nevoní a nikdo nezvoní
a proč ta její vášnivá láska je z dechem u konce
a v tiché garsónce, gramofon dohrál,
jen deska praská a kdo je bez viny,
umělé květiny mu zavoní.
Zavoní.