Divoká růže

ONA:	Proč říkal jsi má růže,
i když já jiné jméno mám.
Přesto říkal mi divoká růže,
přitom já jiné jméno mám.

ON:	Hned ten první den věděl jsem, jen tuhle chci mít
pro žár v jejích očích a smích,
pro ty rty v barvě krve nebo růží,
co u řeky rostou, já viděl se v nich.

ONA:	Jenom chvíli tu stál, než překročil práh,
můj neklid se ztratil v jeho pevném objetí.
Měl to být právě on a pak tichý tón,
do vlasů šeptal mi: „Neplač, co je ti?“

ONA:	Proč říkal jsi má růže,
i když já jiné jméno mám.
Přesto říkal mi divoká růže,
přitom já jiné jméno mám.

ON:	A pak druhý den dal jsem jí růži,
byla tak nádherná a jako žádná, co znám.
Říkám:  „Prošel jsem tmou za tou květinou
tak rudou a sladkou až k vám.“

ONA:	A pak druhý den přišel jen s jednou květinou,
řek: „Proveď mě svou nocí temnou.“
Já přikývla jen a pak řek: „Další den
růže ti ukážu, tak půjdeš se mnou?“

ONA:	Proč říkal jsi má růže,
i když já jiné jméno mám.
Přesto říkal mi divoká růže,
přitom já jiné jméno mám.

ONA:	A tak třetí den vedl mě k řece,
až tam k růžím a líbal mě dál
a pak se propadla zem, já jen zahlédla jsem,
že měl v ruce kámen a tak divně se smál.

ON:	A poslední den šli jsme tam, kde růže jsou,
tam na břehu vítr jí vlasy rozcuchal.
Já líbal na rty ji a řekl: „Krása pomíjí,
tak sbohem.“ pak mezi rty růži jsem jí dal.

ONA:	Proč říkal jsi má růže,
i když já jiné jméno mám.
Přesto říkal mi divoká růže,
přitom já jiné jméno mám,
přitom já jiné jméno mám,
přitom já jiné jméno mám.