Poslední klekání

1
Na můj práh padá stín 
už tak dlouho, 
co má být, co má být,
tak jsem sáh’ po tobě 
ty má touho, 
dej sem pít, nech mě být.

R
Že jak vím potrvá, 
tohle čas potrvá, 
až ti kněz zavolá klekání, 
k tvojí hře přisadí 
někdo kartu, 
falešnou k poznání.

2
Po sobě zanecháš, 
co tě mučí,
to má být, to má být, 
jediná útěcha 
ve tvých očích, 
to má být, to má být. 

R
Ospalý nádraží 
je tvůj dům, zápraží, 
je tvůj práh rozbitej 
od kroků, 
co chceš říct 
v týhletý všední noci do dáli
teď už nic, 
snad jen, aby zvony zahrály.

3
Každej den přes můj dvůr 
její kroky, 
přichází, přichází,
odněkud slyším zas 
stejný sloky, 
jen pojď blíž, ke mně blíž.

R
Pusť mě dál přes tvůj práh 
nadešel už můj čas, 
přišel den poslední klekání, 
jinej se postará o tvý spaní, 
to má být, to má být.