V muzeu člověka

Dítě:		Tatínku, vyprávěj!
Otec:		A o čem?
Dítě:		O tom, jak bývalo, jaký byl svět
		Jakpak se zrodilo století zázraků
		Co se vše změnilo
		Člověk než vzlét
		Do výšky ke hvězdám
Otec:		Byl to sen?
		Krásný a nádherný, zval děti k hrám
Dítě:		Proč  jinde pršelo olovo z oblaků
		Srdce nás bolelo
		Já se tě ptám?

Otec-Ref.:	V muzeu člověka všechno je k přečtení
		Půjdem tam spolu číst, jak se jen přemění
		Svět psaný lidskou dlaní
		Ucítíš vánek jak lehounce z dálek dých
		Uvidíš zrození člověka  z válek zlých
		Po klidu snad jednou zatouží
		Však už si zaslouží
		Zlaté slunce mít
		Orat a sít
		Žít a jen žít

Dítě:		Dál ještě povídej
Otec:		Tak se ptej
Dítě:		Táto můj, vím jak ty maluješ rád
		Vezmi si barvičky a jen tak namaluj
		Dva malé človíčky
		Jak si jdou hrát
		Na cestě ke štěstí
Otec:		Tou se dej
		Není však nejlehčí a to je div!
Dítě:		K tomu však, prosím tě, pověz mi, táto můj
		Co tedy trápí tě
		Co bylo dřív?

Otec-Ref.:	V muzeu člověka všechno je k přečtení
		Půjdem tam spolu číst, jak se jen přemění
		Svět psaný lidskou dlaní
		V muzeu člověka má ten svět naši tvář
		Je tam i rub a líc, první náš slabikář
		Až v něm budem další řádky psát
	     /:   Já pak jen chci si přát
		Aby se náš svět
		Nevrátil zpět
		Do dětských let  :/