Serenáda pod pavlačí

1. Ta moje slečna divné má přání,
bude mi vděčna, když počkám na ni,
večer u domu, s kytarou k tomu,
týdně třikrát a budu jí hrát a zpívat.
Svedu z ochoty jinačí věci,
že neznám noty, nevadí přeci.
Tak zpívám, sotva slunko zapadne,
písničky více méně půvabné,
alespoň lásky žár nevychladne.

Refrén:
Zpívám ti pod pavlačí,
písničku, že mám jen tebe nejradši,
jedna, když nepostačí, zazpívám jinou,
ještě trochu sladší.
Zpívám ti v záři luny,
až bolem praskají kytary struny,
na střeše kocouři pláčí,
snad se ti přijít uráčí,
když zpívám pod pavlačí. 

2. To už je osud zpěváků věčný,
neumí dosud svět jim být vděčný. 
Že zpívám bídně, řekla mi klidně
má dívčina, však vkus lepší má snad jiná. 
Někde najdu si jinačí děvu,
příliš nemusí rozumět zpěvu,
hluboce se jí v oči zadívám,
z večera pod pavlačí zazpívám,
s písničkou k nožkám srdce své ji dám.