Nemůžu usnout

Nemůžeš usnout, to ani já ne,
měsíc jak anděl na nebi plane,
zdá se, že šeptá tato noc pane,
zvedá závoj zpovědnic, 
cokoliv teď můžeš říct.

Mám se snad přiznat k věčnému přání,
vyčíst svůj osud z čar ve tvé dlani,
zpověď tak leda pro pousmání,
jako vzkazy z pohlednic,
tak to přeci nejde říct.

Skutečná přání jsou jen ta skrytá,
v těch nejskrytějších vedle mě spí ta,
pevná jak věže Svatého Víta,
křehká jako světla svic,
tak já nevím, mám to říct.

Chtěl bych se svěřit s tím, že mě drtí,
práce jak želva, týdny jak chrti,
nízký břeh stáří, mocný proud smrti,
potom jak mu šlapu vstříc, 
tobě, lásko, chtěl bych říct.

Nemůžu usnout, snad ani ty ne,
kolem mých ramen zvolna se vine
ruka, co hladí lépe než jiné.
Nemusel jsem říkat nic, 
jen ty víš, co chtěl jsem říct,
jen ty víš, co chtěl jsem říct.