Bílá Hora

Stav ne nepodobný usínání,
tma je však jiná, než je obvykle.
Přilbice zbytečně tu kdysi horkou hlavu chrání.
Ticho je nápadné a nezvyklé.

Za chvíli zastaví se čas v šarlatové koupeli.
Pozemská cesta má svůj ukrytý cíl.
Ten tvůj byl namalován blýskavou čepelí.
A jen tak se náhle z mlhy vynořil.
Jen tak se náhle z mlhy vynořil.

Tajemná ruka kohosi neviditelného nahoře zhasí
v oboře letohrádku Hvězda svíci žití tvého.
Své milé, pane, nikdy už nepolíbíš čelo.
Pomalu prchá z obalu podstata
a země zpátky příjme tělo.

R: Plály, tenkrát oči plály,
   když statečné a pyšné vlajky vlály.
   Stály, pevně řady stály.
   Jenže zimní loutka nerovná se králi.

Do konce zbývá jen pár okamžiků
a z tvého všeho bude zase nic.
Ta bitva připomíná průnik vlků do kurníku.
Ožralí teď z krčem vyjí na měsíc.

Myslíš na to, jak přes tělo kamaráda padáš.
Cizímu meči docela svědčil úprk a tvá nechráněná záda.
Je hloupou tečkou za žitím udatného reka,
že malá díra tě otevírá právě z druhé strany,
než bys čekal. Než bys čekal.

R: Plály, tenkrát oči plály,
   když statečné a pyšné vlajky vlály.
   Stály, pevně řady stály.
   Jenže zimní loutka nerovná se králi.
   Hráli jste si na armádu, hráli.
   Věčné ledy potom rychle tály.
   Smáli jste se protivníkům v dáli a pak utíkali...

V té malé, cizí, pitomé zemi,
bez žoldu vypustil jsi duši.
V té zemi bohaté na problémy,
přestalo tvoje srdce bušit.

V zadnici světa, hrdino, zapsal jsi se jménem do 
dějin. Konec nadějím. Tvoje jméno rádi tady zapomenem.
Jen Bílá hora zůstane černou Bílou horou. A u nás
navždy vzpomene každý na ta temná mračna nad oborou.


R: Plály, tenkrát oči plály,
   když statečné a pyšné vlajky vlály.
   Stály, pevně řady stály.
   Jenže zimní loutka nerovná se králi.
   Hráli jste si na armádu, hráli.
   Věčné ledy potom rychle tály.
   Smáli jste se protivníkům v dáli a pak utíkali...