Konec básníků v Čechách

1. Jsem pustá poušť, ty pouštní duna má,
   jsem kytara a ty jsi struna mezi strunama
   Jsem divný divák, který se nedívá,
   jsem napnutý luk a ty jsi má tětiva.

Rec: Ne Václave. Když vám pacient zemře cestou,
     přijmout ho nemůžeme a na patologii ho vezmou
     až za dvě hodiny.
     No a co mám tedy dělat, pane doktore.
     Zkuste s ním jezdit ještě dvě hodiny po městě.

2. Jsem věčný piják, který se nemotá,
   jsem tak trochu básník, ty jsi má samota.
   Jsem velký díky hříchům nádoba,
   jsem horečka a ty jsi má choroba.

Rec: Tak pan farář přijde, ale mám vám vyřídit,
     že půjde o poslední pomazání,
     které ovšem nemusí být vůbec poslední.

3. Jsem řeka a ty té řeky pramínek,
   jsi prak a já jsem tvůj kamínek,
   jsem kruté moře, ty mořské pobřeží,
   jsem hrozná válka, ty jsi mé příměří.

Rec: Já to nechápu. Točil jste se v červenejch,
     měl jste desítku, osmu a neviděl jste do hlášky.
     To je pro vás typický doktore.
     Celej život při zdi a dneska dneska máte hovno