Oběti ponorných řek

Večírek klopýtal k ránu,
noc byla nedopitá.
Květiny v celofánu
uschly a nesvítá.
Jak z hloubky oceánu
zní slůvka poztrácená,
pojď, je to silnější než já.

V samotě podloudníků
a pašeráků hvězd.
Jen v malém pokojíku 
pak vzdala láska čest.
Bez výkřiků a vzlyků,
jen věta nalezená,
pojď, je to silnější než já.

Když ráno pohledy svléká,
ty, co noc utápí v tmách
jako ponorná řeka 
v našich myšlenkách.
A nikdo neví, kam vtéká.
Neví, kde vyvěrá,
pojď, je to silnější než já.

Modré ryby těch přání
prchají před světlem sov.
Myslí na milování,
jenomže straší je brod.
A nikdo nemá zdání,
co řeka z břehů strhává,
pojď, je to silnější než já.

Tududu…

A v nedopité sklence 
končí ten večírek.
Pro krásné utopence
oběti ponorných řek.