Kam jdou děti

Máma žila jenom se mnou dvacet mejch let a já až teď chápu,
že jí uteklo to hned, když děti odchází,
tak se všechno nějak zpřehází.

A neměla to lehký, často nebylo kde brát,
na nájem a školu, se vším musela se prát,
teď mi to dochází, i mé dítě řekne “odcházím“.

Všechny mámy jsou stejný v tom,
že nechápou, kam jdou děti vyrostlý z bot,
žádný cesty srovnaný už nejsou jim vhod,
právo na svý omyly si nikým nedaj brát,
raděj si spálí, než by přišly se ptát,
kam jdou děti vyrostlý z bot.

Mámin starej klavír, na něm na dečce slon,
když vybavím si dětství, k němu patřil i on,
léta mě provází, možná proto mi nic neschází.
Byl se mnou, když jsem opouštěla rodnej práh,
a nebejt mě, tak by paty z domu nevytáh
a teď ho opráším, půjde s tebou, štěstí přináší.

Všechny mámy jsou stejný v tom, že nechápou,
kam jdou děti vyrostlý z bot,
žádný cesty srovnaný už nejsou jim vhod,
právo na svý omyly si nikým nedaj brát,
raděj si spálí, než by přišly se ptát,
kam jdou děti vyrostlý z bot.

A můžu jenom hádat, kolik jiných žen,
zná důvěrně tu chvíli, děti řeknou “tak jdem“,
když dívky odchází,něco s sebou chce si každá vzít.

Všechny mámy jsou stejný v tom, že nechápou,
kam jdou děti vyrostlý z bot, dlouho trvá,
než si stoupnou na první schod,
právo na svý omyly si nikým nedaj brát,
raděj se spálí, než by přišly se ptát,

kam jdou děti vyrostlý z bot.