Sešívanej kabát

Já pokaždý, když se zeptá někdo z vás, 
jestli vážně věřím na štěstí 
a nač celý léta schovávám svůj starej kabát,
hledám ve vzpomínkách návrat do dětství.

Když jsem byla holka malá, jednou nám někdo dal 
kufr plnej kousků látek, každej jinou barvou hrál.
Tenkrát podzim už se blížil a já neměla v čem jít, 
a tak z těch kousků pro mě máma začala kabát šít.

A jak šila ve svejch rukou, měla sílu kouzel snad
a když pak skončila s tím šitím, pak mi řekla, než šla spát:
"Snad ti, dítě, tenhle kabát kousek štěstí přinese."
S tím mě políbila na tvář a dala požehnání své.

Můj sešívanej kabát k žádným skvostům nepatřil
a já měla pocit, jak by ze zlatejch nití byl.
Tentkrát neměli jsme nazbyt, já však byla bohatá 
ve svým sešívaným plášti, kterej šila máma má.

Já jsem měla i pár záplat na svejch  kalhotách,
ve svým novým pestrým kabátě a s dírou na botách.
Když jsem do školy pak přišla, tak se každej jenom smál 
mýmu podivnýmu plášti, kterej mně se krásnej zdál.

Vyprávěla jsem jim všechno o tom plášti, o svejch snech, 
o svý mámě, s jakou láskou šila každej jeho steh,
nikdo nechtěl věřit tenkrát, jaký štěstí cejtím já, 
když mě do kabátu máma ráno oblíká.

Teď znáte příběh celej, jeho vetchý svědectví,
pěknejch roků pár visí v koutě pro štěstí,
a tak i když přesně nevím, v kolik ho přines k nám, 
přesto sešívanej kabát stále schovávám, dál schovávám.